Můj příběh

„Přeneste se přes náročné situace s nadhledem a vneste do svého života s dětmi lehkost a radost.

Prý vidím svět krásnější, než ve skutečnosti je. Zkuste se na něj podívat mýma očima.‟

SE SVÝMI DĚTMI MÁM ÚŽASNÝ BLÍZSKÝ VZTAH, PO KTERÉM JSEM VŽDY TOUŽILA

Žiju báječný život. Každý den mám důvod k radosti. Uvědomuji si dary života a jsem za ně vděčná.
 
Ještě v těhotenství jsem se zamyslela, co pro své děti chci. To, co považuji za nejdůležitější a chci pro ně, je štěstí. Možná to zní obyčejně, ale mně několik let trvalo se ke štěstí propracovat. Podle mě být šťastný je umění. Chci, aby moje děti byly šťastné. Proto jim jdu příkladem.

Mám úžasného syna Daniela (5 let) a kouzelnou dceru Viktorii (1 rok), které miluji. Oni milují mě. Máme spolu krásný blízký vztah, po kterém jsem vždy toužila. Mé děti jsou mým pokladem.

S dětmi mám krásný blízký vztah, po kterém jsem vždy toužila. Mé děti jsou mým pokladem.

Často se objímáme a pusinkujeme. Už mi to říkala i moje babička, že se pořád „cicmáme”. Jelikož ona není moc kontaktní, tak jsem těmto jejím slovům příliš nevěnovala pozornost, až do chvíle, kdy jsem si po delší době na rodičovské dovolené, (Vtipný název pro toto období, že?), namalovala pusu výraznou rtěnkou.

Můj syn byl do půl hodiny celý růžovočervený a na mé puse po rtěnce ani stopy 🙂. Takhle to bylo snad pokaždé, když jsem si v jeho blízkosti rty nalíčila.

Je to nádherný pocit, když za mnou syn sám od sebe přijde a vtiskne se mi do náručí s nadšenými slovy: „Mami, mami, mami“. Usměje se na mě a dá mi pusu. Nebo když dcera s rozzářenýma očima radostně výská, když si spolu hrajeme. V ten okamžik se pro nás zastaví svět a existujeme jen já a moje děti.

Syn má ke mně důvěru a já k němu

Můj syn se mi nebojí říct o nějakém maléru, který se mu stal. Dokonce za mnou sám přiběhne a upozorní mě, co se stalo. Vkládá do mě důvěru, že mu dokážu se vzniklou situací pomoci, že ho naučím, jak se může řešit, když si sám neví rady.

JSME SPOLU ŠŤASTNÍ A UŽÍVÁME SI JEDEN DRUHÉHO

Vzájemně se respektujeme a vycházíme si vstříc. Víme, co je pro toho druhého důležité a po čem touží jeho srdce. Viktorka ráda objevuje neznámé prostředí z mé náruče. Je pro ni důležitý pocit bezpečí a jistoty, tak jí ho dopřávám. Daneček se rád baví, proto mu běžné věci servíruji zábavnou formou. On na oplátku o mě už ve svých čtyřech letech pečuje. Začal s tím naprosto přirozeně sám od sebe.

DŘÍVE TO TAK SKVĚLÉ NEBYLO

 

Chyběla mi životní energie. Běžný život s malým dítětem mě neskutečně vysiloval. Prakticky pořád jsem byla nemocná. Zvažovala jsem každý krok navíc. Tak moc jsem se cítila unavená. Věčně jsem se topila ve špatné náladě a svými negativními myšlenkami jsem otravovala život nejen sobě, ale i okolí. Byla jsem sama sobě protivná, ale neměla sílu s tím něco udělat.

FINANČNÍ PROPAD A NÁSLEDNÝ PROPAD SEBEVĚDOMÍ

Ze dne na den se přede mnou vyskytlo nemálo úskalí, kterým jsem byla nucena čelit.

Několik let jsem se o sebe finančně starala sama a najednou to nešlo. Láska k mému synovi a touha po společně tráveném čase byla tak silná, že jsem zavrhla možnost nechat ho hlídat cizím člověkem a jít vydělávat.

Jenže. I když měl můj muž k rodinnému financování skvělý přístup, pocit finanční závislosti byl nesnesitelný. Navíc bylo znát, že nám jeden příjem najednou chybí a bylo se třeba uskromnit.

SPOLEČNÉ OBLÍBENÉ AKTIVITY S MUŽEM S DÍTĚTEM DĚLAT NEŠLY

Ze dne na den zmizel společný příjemně trávený čas. Všechny činnosti, které jsme měli rádi a které nás spojovaly, s dítětem dělat nešly. Aspoň ne s naším. Milovali jsme wellness, občas jsme rádi zašli do divadla nebo na luxusní večeři, prošli se úchvatnou noční Prahou. Všechno bylo pryč.

Napadlo nás, že alespoň do restaurace můžeme se synem zajít. Jenže…. V praxi to vypadalo tak, že jsme si strašně rychle objednali a modlili se, aby jídlo přinesli co nejdřív. Jeden běhal po celé restauraci za dítětem, druhý zatím do sebe rychle hodil jídlo, pak jsme se vystřídali a celí zpocení zmizeli.

Podobalo se to spíš sportovnímu výkonu, do příjemného zážitku to mělo velice daleko. Rozhodně jsme netoužili to opakovat příliš často.

 SYN SRŠEL ENERGIÍ, MOJE SE BLÍŽILA NULE

Takhle akčně syn fungoval zcela běžně od rána do večera. Škoda, že jeho potřeba spánku byla minimální, navíc byl nadlidský výkon ho uspat a trpěl extrémně lehkým spánkem. I sebemenší zvuk ho probudil a už neusnul. Prostě jsem byla totálně K.O.

Dostala jsem se na absolutní fyzické dno z těžkého dlouhodobého nevyspání a neustálé akční péče

Několikrát jsem bezvládně ležela v posteli, vedle mě brečel syn a já byla přesvědčená, že už nevstanu. Že na to nemám sílu. Nakonec jsem v sobě nějakým záhadným způsobem zbytek sil vždycky našla a vstala jsem, abych se o něj postarala.

 CÍTILA JSEM SE JAKO ŠPATNÁ MATKA

Starat se o malé dítě je samo o sobě náročné a ještě se k tomu vyrovnávat s všeobecnou představou společnosti, jak se má matka chovat. I já jsem slyšela nepodporující slova: „Jsi matka, tak se starej! Co bys chtěla?!“ Případně: „Já nevím, Ty toho naděláš. To máš jen jedno dítě, si představ, že bys jich měla víc.“ A podobně.

Tohle a různé mateřské nezdary a karamboly spolu s příšerným vyčerpáním způsobily, že jsem se cítila jako špatná matka. Nikdy bych to nikomu tenkrát nepřiznala. Byl to svíravý bodavý pocit v hrudi. Všechno se ve mně stáhlo. Slova by stejně neprošla. Hned by se mi zalily oči slzami. Tak to mám s hlubokou bolestí. Nedokážu o ní mluvit.

Tenhle můj strach, že nejsem dobrá máma, ještě přiživovala moje nevyřčená touha ode všeho utéct. Být aspoň na chvíli sama. Na pár hodin. Nikomu neříct kam jdu a vrátit se, až se srovnám. 

Nikdy bych to synovi a muži ovšem neudělala. Daneček měl svůj pravidelný interval na kojení hodinu a tři čtvrtě ve dne v noci, přes to nejel vlak. Nepřála bych Vám slyšet ten hysterák, když nadešel čas jídla. Ani o minutu jsem to dobrovolně neodsunula. No nicméně ta silná touha zmizet tam byla…

REZIGNACE NA SVŮJ VZHLED POD TÍHOU ÚNAVY

Další z věcí, která mě rozpalovala do běla a doslova rozežírala zevnitř, byla neustálá přítomnost fleků. Převlékla jsem se a do pěti minut mě syn opět něčím upatlal, poslintal atd. Aby mi neničil nevypratelnými fleky hezké oblečení, začala jsem nosit převážně tepláky a obyčejná trička.

Když jsem šla mezi lidi, vyměnila jsem tepláky za džíny. V tom, pro mne, příšerném oblečení jsem trávila celé dny. Tenkrát jsem ještě netušila, jakou moc má oblečení, které je, nebo není se mnou v souladu.

Navíc mi připadalo, že mám po těhotenství rozměry velryby. Neměla jsem kdy zajít ke kadeřnici, zapilovat si nehty, pečovat o pleť atd. Prostě jsem pohled na sebe do zrcadla nedávala.

Začaly mi vadit i pohledy jiných lidí. Když se na mě někdo podíval, zastyděla jsem se za svůj neupravený vzhled a pomyslně se propadla do země zase o něco víc.

Tepláky a džíny se mi na dlouhý čas staly věrnými přáteli. Přijala jsem je spolu s dalšími ústupky z péče o sebe sama jako součást svého života. Postupně jsem si na to zvykla a propadala se stále hlouběji. Došlo to tak daleko, že jsem časem dokonce zapomněla, že jsem se kvůli tomu dříve vztekala.

CHYBĚJÍCÍ ENERGIE NA BĚŽNÉ VĚCI

 Začala jsem ztrácet samu sebe. Spolu s životní energií na běžné věci mi zmizela i radost ze života. Neměla jsem z čeho dávat. Bylo těžké se nad některé peripetie života povznést. Vytratila se mi ze života lehkost bytí. Každodenní život ztěžknul. Byly dny, kdy jsem se od rána nemohla dočkat večera. Hlavně to přežít. Jako by to večer bylo lepší.

Až do doby, kdy jsem objevila kouzlo. Našla jsem způsob, jak opět zažívat každý den radost, kde vzít tolik potřebnou životní energii. Život mi začal opět plynout s lehkostí. Dnes se dokážu povznést nad mnoho věcí a zůstat výborně naladěná, i když třeba probdím noc nad dceřinými rostoucími zoubky. Ráno ji k sobě přivinu s vděčností, že ji mám.