Už půl hodiny sedím v koupelně na zemi. Snažím se přimět syna, aby se sám oblékl.

Výsledek? Vůbec mu nevadí, že je nahý. Zaujatě si hraje se dvěma malými sběračkami. Dává je do sebe. Točí s nimi. Vytvořil si hodinový strojek. Do toho zpívá bim bam, bim bam.

Na jednu stranu musím obdivovat jeho fantazii a zaujetí. Má ze svého díla ohromnou radost. Na stranu druhou, mě to už přestává bavit. Nazvala bych to selektivním slyšením. Je nadšený ze sdílené radosti nad jeho hodinami, ale veškeré moje motivační snahy o zahájení oblékání úspěšně odráží. Dokonce se tváří, že o ničem neví.

Moje trpělivost už začíná bublat

Zvýším na něj hlas. Škubne sebou. Na to není zvyklý. Naštvaným hlasem mu řeknu, že se má oblékat. Hrát si bude až potom. Odpovídá: „Mami.“ A ukazuje na oblečení. V překladu to znamená, že ho mám obléknout já. Chvíli si vyměňujeme názory na to, kdo bude oblékat. Beru mu hračku a on propuká v šílený pláč.

Tak tohle jsem nechtěla. Oba dva jsme nešťastní a s oblékáním jsme se nikam neposunuli. Tohle asi nikam nepovede. Beru ho do náruče a uklidňuji. Když přestává plakat, celou situaci mu vysvětluji. Popisuji, jak vnímám jeho pocity a potřeby. A ptám se ho, jestli to tak je. Říkám, proč to dělám. Co chci a jak se u toho cítím.

Nakonec ho v náruči obléknu, aby nenastydl. V tomhle stavu se rozhodně sám neoblékne. Tulíme se k sobě. Energie, která proudí mezi našimi srdci, je téměř hmatatelná. Za chvíli nabývá pocitu jistoty a začíná se opět smát.

Přemýšlím nad tím, proč nám to poslední dny tak hezky nefunguje jako obvykle

Není to složité. Řeším si v sobě úplně jinou situaci, která se na mě řítí. Jsem z ní podrážděná a nemám pro syna tolik pochopení a trpělivosti. Trochu jsem se odpojila a začala tlačit na pilu.

Prostě jsem se rozhodla, že od teď se bude oblékat sám a tu představu se mu snažila direktivně vnutit.

Děti nasávají informace z okolí jako houba

Na maminku jsou silně napojené. On cítí, že to nejsem já. Na chvíli jsem ztratila sama sebe. Takhle mi to nevyhovuje a ani jemu. Brání se tomu. Chce zpátky svoji maminku. Podlehla jsem názoru okolí, že by měl… a nefunguje to.

Jsem ráda, že jsem si to uvědomila a opět se vrátila k sobě. Pustila jsem k sobě i své dítě. Vytvářející se bariéra mezi námi byla v základech zbourána.

Na téma sebe oblékání jsem se bavila s několika maminkami, vyslechla si názory učitelek z mateřských školek. Četla názor a návod dětské psycholožky,… Ve finále je každé dítě jiné a každý má jiný názor na to, jestli se má tříleté dítě zvládnout obléknout úplně samo nebo ne.

Dokonce mi kamarádka říkala, že u nich ve školce učitelka poslala tříleté dítě k psycholožce, že je zaostalé, že se samo neoblékne. Ta samá učitelka nechá děti v mrazu chodit bez rukavic, šály a čepice. Co si zvládnou samy obléknout, to mají na sobě. V rámci zdraví dětí doufám, že se rychle naučí obléct si a zapnout aspoň bundu a obout boty.

Každé dítě v něčem vyniká

Některé děti to zvládají lépe, jiné hůř. Ty druhé pravděpodobně vynikají v jiné oblasti. Není výjimkou, že pětileté děti se neoblečou samy. I tak věřím, že do dvaceti je rodiče oblékat nebudou :-). Až dostatečně vyzrají, tak to přijde.

Možná intenzivním tréninkem ta dovednost přijde dřív. Ale stojí nám ta cesta a vše, co přináší, za to?

Když už se umí dítě obléct samo, má se od té chvíle zásadně oblékat jen ono samo? Na to se také názory velmi různí.

Pokud se rozhodneme dál neasistovat, můžeme zapomenout na rychlý odchod do školky nebo na kroužek. Zákonitě se musí někdy stát, že se nehodí, aby se dítě samo dlouze snažilo.

Rozptylují ho i podněty okolí. Třeba je nadšené, že nás vidí. Když doteď bylo u babičky a my ho potřebujeme vyzvednout a rychle obléct ve studené chodbě. Chceme mu kazit nadšení ze setkání s námi?

Maminky se také shodly na tom, že v oblékání jsou obecně šikovnější holčičky. Kluci v tom smysl moc nevidí.

Můj syn si vyloženě užívá, když o něj pečuji. A já o něj pečuji ráda. Baví mě se starat o děti. Nepřijde mi, že je to práce nebo že jim sloužím. Jsem s dětmi ráda a ráda jim pomůžu.

Krásně nám funguje spolupráce

Některé části oblečení si umí syn sám obléknout a svléknout. Některé jen částečně a potřebuje dopomoc. Spolupráce nám krásně funguje. Na příklad se domluvíme, že on si svlékne kalhoty a já mu pomůžu s mikinou. To se mi zdá na koordinaci pohybů tříletého dítěte dost těžké.

Motivuji ho k tomu, aby dělal, to co už umí. Sám rozepne zip, ale nejde mu sundat první rukáv. Tak mu s tím pomůžu. Druhý už zvládá krásně. A někdy prostě nechce. Pak s ním nehne nic. Asi je to tím, že se mu moje péče líbí a ví, že to pro něj dělám ráda.

On mi vyjde vstříc jindy. Vycítí, když potřebuji, aby udělal něco on pro mě. A dělá to rád. Na příklad když vařím a zapípá sušička. Upozorní mě na pípání. Že se to má vyřešit. Poprosím ho, aby ji znovu zapnul, protože mám radši hodně suché prádlo. Syn nadšeně běží a má radost, že taky může pomoc. Jsme spolu prostě rádi a dokážeme si společně strávený čas užít.