Bojíte se, že Vám dítě vběhne pod auto? Já už ne!

Odcházíme s kamarádkami ze zajímavého semináře. Povídáme si. Najednou naši pozornost upoutá maminka s malým chlapcem. Chlapeček „běhá všude“. Jeho maminka na něj křičí: „Stůj! Rozhlédni se!“

Kluk ji vůbec nevnímá. Blíží se raketovou rychlostí ke křižovatce. Maminka začíná být vystresovaná. Co jí síly stačí, běží za synem. Ten má slušný náskok.

Aniž bychom chtěly, byly jsme vtaženy do děje. Jana jen tak mimochodem s povzdechem prohodí: „To je jak u nás. Adámek se také nikdy nerozhlédne. Nevím, jak mu to vysvětlit?! A to mu opakuji stále dokola, že se musí rozhlížet.“

Vzpomínám si na dobu, kdy jsem i já měla paranoidní strach, aby mého syna nepřejelo auto. Většinou jsem ho nosila v náručí. Ťapat po svých, jsem ho ve městě nechala výjimečně a jen po straně chodníku vzdálenější od silnice. Pro jistotu jsem mu křečovitě držela ručičku, aby se nemohl vysmeknout.

Dnes už je to jinak. Naučila jsem syna bezpečně přecházet silnici. Mně to přineslo vnitřní klid a jemu větší svobodu.

A jak ta změna nastala? Nejdřív přišlo uvědomění, že se něco musí změnit. Jednoho dne bude syn příliš velký na to, abych ho neustále vodila za ručičku. Co s tím? Abych nezešedivěla strachy a zároveň mu dala trochu volnosti? Jediné možné řešení bylo naučit ho chovat se na chodníku a silnici bezpečně.

Trénink dělá mistra, že? Tak jsme začali trénovat :). Jeden ze základních fungujících způsobů, jak něco dítě naučit bez křiku, trestů a vydírání, je jít mu příkladem. Dítě nás samo automaticky napodobuje.

Ano, chce to disciplínu a může to být pro nás nepohodlné. Ale asi těžko naučíme dítě chodit jen na zelenou, když s námi přebíhá i na červeného panáčka, že? Takže na semaforu chodíme jen na zelenou. Silnici přecházíme po přechodu, i když si kus zajdeme. Vždy se rozhlédneme.

• Nejdřív jsme spolu chodili za ruku a já popisovala, co se děje kolem nás

Nejdřív jsme spolu chodili za ruku, abych měla vše pod kontrolou a syn byl v bezpečí. Popisovala jsem mu, co se zrovna děje.

Říkala jsem, k čemu slouží semafor. Jak funguje. K čemu je přechod pro chodce a jak ho pozná. Že se musíme vždy rozhlédnout a jak se to správně dělá. Hlavně proč je to důležité. Já také nerada dělám věci, kterým nerozumím a které mi nedávají smysl.

Snažila jsem se ho zaujmout a vtáhnout do děje. Přirovnat přecházení k nějaké situaci, která mu je blízká třeba z pohádky o autíčkách. Poznala jsem to tak, že přišly zvídavé otázky. Trpělivě jsem na ně odpovídala.

Přicházely i nereálné nápady plné fantazie. Dětský svět je bohatý. Občas mě syn překvapil tím, co vymyslel a hodně jsme se nasmáli.

Neustále jsem mu byla při přecházení průvodcem. Podrobně jsem mu popisovala, co zrovna děláme a proč. Držela ho za ruku a postupně mu začala předávat zodpovědnost za nás dva a zároveň měla nad situací kontrolu.

„Tady začíná silnice. Zastavíme na kraji chodníku.“ Počkala jsem, až opravdu zastavíme. Mám vypozorováno, že když je dítě najednou zahlceno moc podněty, není schopné si nic zapamatovat.

„Podíváme se, jestli jede auto.“ „Jede náklaďák, musíme počkat.“ Poté co nás náklaďák minul, říkám: „Už odjel. Žádné další auto nejede. Teď se podíváme na druhou stranu. Nejede. Můžeme přejít.“

Nějakou dobu jsme takhle spolu chodili za ruku a já neustále trpělivě komentovala dění při přecházení. Postupně jsem přenechávala iniciativu a zodpovědnost na Danovi.

Šli jsme spolu za ruku, pomalu se blížili k silnici. Šla jsem krok za ním, aby on byl první, kdo u kraje zastaví. Pak jsem se zeptala: „Jede auto?“ Čekala jsem na odpověď. Dan byl donucen se podívat a situaci zhodnotit.

Když byla silnice volná, zeptala jsem se ho: „Můžeme už jít?“ Znovu jsem čekala na jeho odpověď.

Z jeho reakce jsem vypozorovala, že je potřeba si dobře rozmyslet, jak větu formuluji.

On viděl auto odjíždějící směrem od nás a vyhodnotil, že musí počkat s přecházením, až tohle auto odjede z dohledu. To bychom mohli u frekventovanější silnice stát půl hodiny. Tak jsem změnila formulaci: „Jede k nám auto?“

Takhle jsme spolu chodili opravdu vždy. I když jsem sebevíc pospíchala, čas na bezpečné učení přecházení jsem si našla. Byla pro mě priorita, aby si tuhle činnost zautomatizoval.

Postupem času jsem synovi ruku pustila a nechala to na něm úplně. Byla jsem v záloze připravená rychle přiskočit, kdyby vešel do silnice bez rozhlížení.

Dnes úplně automaticky u silnice zastaví. Podívá se na jednu stranu a řekne: „Nejede auto.“ Podívá se na druhou a zopakuje: „Nejede auto.“ A pak přeběhne. Mnohokrát jsem si to zkontrolovala, když o mně nevěděl.

Jsou mu čtyři roky a můžu ho s klidným svědomím nechat jít samotného k sousedům, i když jde kousek po silnici. Jen zavolám, jestli může přijít, aby ho očekávali. Jsem si jistá, že se na silnici chová bezpečně. Ten klid a radost uvnitř mě jsou nepopsatelně skvělé! A jak získat energii dlouhodobě vytrvat při učení něčemu novému si přečtěte zde.