Je krásný jarní den. Jsme s kamarádkou a dětmi na hřišti. Sedíme na lavičce a povídáme si. Vyhříváme se na sluníčku. Děti si hrají na písku před námi.

Kluk si hrabe v písku bábovkou. Je plně zaujat ve svém světě tvoření. Ta hra zaujme holčičku v růžových šatičkách. Taky chce tu bábovku.
Tak ji klukovi vyrve z ruky. Najednou se obě děti začnou přetahovat a křičet.

To vzbudí pozornost maminky blonďaté holčičky. Má pocit, že musí situaci napravit. Začne na holčičku křičet přes celé hřiště: „Terezo! Okamžitě vrať tu bábovku! Tak Terezo! Co jsem říkala! Ty mě neslyšíš? Já se z Tebe zblázním. Pořád bereš dětem hračky! Okamžitě to vrať! Terezo! Ona mě vůbec neposlouchá! Chápete to?!“

Všichni na hřišti najednou přestávají mluvit a stávají se diváky představení. Jsou zvědaví, jak se bude situace vyvíjet. Někdo hází pohrdavé výrazy, někdo chápavé. Děti se přece o hračky přetahují. To je normální. Nebo není?

Terezka maminku ignoruje. Dokonce do kluka bouchla, aby hračku pustil. To je pro maminku poslední kapka. Energicky přiskočí, vyrve holčičce hračku z ruky a vrátí ji klukovi se slovy: „Tu máš. Ta naše Tereza je fakt hrozná. Vůbec se neumí chovat.“

Terezka hystericky brečí. Už se slona ani nedožaduje. Teď je tu hlubší problém. Maminka je naštvaná. Cítí se trapně, že ji dítě neposlouchá a ještě tu dělá scénu. Možná se i stydí, že se její dítě chová agresivně.

Je mi té maminky líto, je mi líto i dcery a jejich vzájemného vztahu, který má nasměrováno k neporozumění a stále většímu vzdalování se jedna druhé

Možná to ještě není tolik patrné, ale nůžky porozumění se nebezpečně rozevírají. Bylo by krásné, aby si ty dvě k sobě našly cestu a měly blízký vztah. Určitě po tom obě touží. Ale pravděpodobně mají nakročeno na opačnou stranu.

Zkusme se na tu situaci podívat z pohledu Terezky. Co se jí asi honí hlavičkou? Jak tu situaci vnímá ona? Možná takhle:

Hmm, ta bábovička má krásnou žlutou barvu. A je to slon. Paráda. S tou si chci hrát! A tak si ji vezmu. Jenže kluk si to nenechá líbit a začne se přetahovat. To se mi moc nelíbí. Ten kluk mi hatí plány.

Do toho ještě začne křičet máma. Ach jo. Nesnáším, když na mě křičí! Proč to ta máma dělá? Kvůli ní se na mě všichni koukají. Dělám, že tu nejsem. Jsem k ničemu. Vůbec se neumím chovat. Mamka to už zase říkala. Musí se za mě stydět. Možná by měla radši Markétku od sousedů. Ta je hodná… to říká maminka často.

Z této zdánlivě nevinné situace odchází obě poražené

Maminka si přijde neschopně. Má pocit, že dceru špatně vychovává, i když veřejně by to nepřiznala, ale v hlavě ji to hlodá dost často. Nálada se jí zkazila. Ty věčné hádky ji vyčerpávají. Dcera se cítí čím dál tím víc méněcenná. Pochybuje o tom, zda ji má maminka ráda. A taky je naštvaná, že nemá toho slona. Máma ji ho sebrala.

Co to zkusit jinak?

I když třeba ještě ty dvě malé děti na pískovišti neumí mluvit slovy, domluvit se můžou i bez nich. Myslím si, že je dobré děti nechat řešit si své situace samotné. Nebudou nás mít pořád na blízku. Je přínosné, aby se to naučily.

Pokud to ovšem přesáhne únosnou mez, tak se do situace zapojím. Jenže kde je ta hranice? Tu má každý rodič jinde. Doporučuji poslouchat svůj vnitřní hlas, s čím jsem ještě v pohodě a s čím už ne. Občas je to velmi těžké, když vidíme pohoršené výrazy okolí. Máme sžíravý pocit, že bychom tohle dítěti neměli dovolit. Co si pomyslí lidé okolo? A záleží nám na lidech okolo?

Děti se perou hodně, a proto bych zasáhla. Mě se osvědčilo reagovat takovýmto způsobem:

Přijdu k dětem a budu je motivovat k nalezení řešení, které by vyhovovalo oběma stranám. Pokud nic nenavrhnou samy, zkusím něco vymyslet já a vykomunikovat s oběma stranami, zda je nápad průchozí.

Nechám to na nich, aby se samy rozhodly, jestli chtějí nebo ne.

Malé děti se ještě nenaučily dělat věci z povinnosti. Svou činností jsou intenzivně zaujaté. Vše, co dělají, pro ně má hluboký smysl. Berme to v potaz.

A tak dost možná kluk nechce půjčit slona ani na chvíli, protože je pro něj nesmírně důležité s ním bagrovat díru v písku. Může se i stát, že když chlapečkovi řekneme, že si chce Terezka slona půjčit, tak jí ho na chvíli půjčí. Bude zatím kopat lopatkou. Pravděpodobně potřebuje dobagrovat tu díru a možná to chce dokončit formičkou slona. Až dílo dokončí, tak ho rád vymění za kyblíček. Nebo taky ne. Možností je hodně.

Je to jeho slon. Nechám to na něm.

A pokud ho nebude chtít půjčit, budu to respektovat. Druhému dítěti vysvětlím, že to nejde. Bez negativních emocí, bez očerňování kohokoliv.

Nikdo s nikým nebojuje. Jsme v té situaci spolu. Dítě cítí podporu a učí se, jak příště situaci řešit. Posilujeme a budujeme náš vztah. Zároveň pomáháme dítěti přijmout fakt, že celý svět se netočí kolem něj a je třeba brát ohledy na ostatní.

Až budete příště řešit se svým dítětem nějakou situaci. Tak to zkuste :-).

Možná vás v dané chvíli nenapadne žádný jiný způsob. Často nás vhodná řešení napadají později. Buďte k sobě a svému dítěti trpěliví a laskaví. Dopřejte si čas na změnu. Pár krát to zkusíte a řešení začnou chodit sama :-).

Až se dítě začne samo zapojovat, budete překvapeni, jaká řešení dokáže vymyslet. Podobně jako mě překvapil můj syn, když vymyslel nový způsob přebalování a s utíkáním před plínou byl konec.