A sakra! Teď bych se potřebovala umět teleportovat!

A SAKRA! Zaspaly jsme. Nevěřícně zírám na neúprosný čas na telefonu. Za půl hodiny máme být s Viktorkou na kontrole u paní doktorky. Já zrovna vylézám z postele a Viky ještě chrupe. V duchu si postesknu, zrovna dnes bych si mohla pospat.

Závratným tempem odbydu koupelnu a hladová se rychle obléknu. Budím Viktorku a rychlostí blesku ji přebalím, převléknu a nacpu do několika vrstev oblečení. Balím do kabelky kapsičku s přesnídávkou a doufám, že v čekárně nevysekne hladovou scénu.

Na naše podmínky přes noc nevídaně nasněžilo. Auto na silnici klouže jak sviňa. Před nemocnicí většinou nejde zaparkovat, natož když se všude válí závěje sněhu. Projedu okolo křížem krážem asi 5x.

Snažím se zaparkovat na místo, kde je dost sněhu, ale kola se strašně prokluzují. Hmm, ještě tu uvíznu napůl v hlavní silnici… Nakonec se mi podařilo vyjet. Takže fakt musím počkat, až někdo odjede z odhrnutého místa. Ha! Támhle je jedno! Ale dost daleko, k doktorce téměř běžím s Viky v náručí.

Jak se ukázalo v čekárně, zas tak moc jsme spěchat nemusely. Dle cedule na dveřích si dnes paní doktorka udělala volno. Hlavně, že jsem minule musela vyplňovat papír, kde požadovala mimo jiné i telefonní číslo a pak ani nedokáže zavolat a zrušit objednaný termín. To si snad dělá p… Hnala jsem se sem v tom překotném tempu úplně zbytečně.

Teď Vám povím druhý příběh

Krásně jsem se prospala. Jéé. Omylem jsem usnula po zamáčknutí budíku. Za půl hoďky máme být s Viky na kontrole. Je mi jasné, že není reálné to stihnout ani když své tempo zrychlím na maximum. Přijdeme pozdě. Udělám to nejnutnější a hladové jdeme vstříc novému dni.

Venku po dlouhé době nádherně svítí sluníčko, obloha je jak vymetená. Sluneční paprsky se odráží od závějí sněhu a ty se krásně třpytí. Při pohledu na výjezd z garáže se zatetelím blahem. Jéé Tomáš vyhrnul výjezd. To je super. Dnes bych přes ten sníh neprojela a vyhrnování by nás ještě víc zdrželo.

Takovéhle množství sněhu jsem v okolí snad ještě neviděla. Silnice jsou bílé, musím jet pomalu. Auto připomíná velké sáňky a já si tu jízdu překvapivě užívám. Jedu úžasnou zasněženou krajinou. Slunce mě prostě nabíjí. Konečně po měsíci vykouklo zpoza šedivého hávu. Raduji se jak malé dítě a i na to relativně brzké vstávání se začínám koukat jako na možnost užít si delší den.

Doufám, že snadno a blízko zaparkuji. V téhle lokalitě je dobré modlit se předem :-).  Po chvíli objíždění a snažení to dopadlo. Je fajn, že jde kolem mladík v roušce. Připomenul mi tím, že si ji mám vzít z auta, abych se nemusela vracet jako minule.

Tak jsme konečně tady. Čekárna je skoro prázdná. To je výhoda dnešní doby. Hmm. Už vím i proč je tak prázdná. Paní doktorce to nějak nevyšlo, na dveřích visí cedule, že dnes nedorazí.

Škoda, že veřejné zdravotnictví má stále velmi často přístup – pacienti tu jsou pro lékaře a ne naopak. Třeba se i dočkáme doby, kdy zavolají a přesunou termín dřív než se člověk dostane před ty zamčené dveře.

Možná Vám to bude připadat zvláštní, ale vlastně jsem byla i ráda. I když je tahle paní doktorka milá, nemocnice a lékaře moc v lásce nemám, asi negativní vzpomínky z dětství. Takže jsem se usmála, že už pro dnešek můžeme jít pryč.

A co s načatým dopolednem ve městě? To by chtělo nějak využít :-). Tak se slyším, jak říkám Viktorce: „Zajedeme si do kavárny pro dortíčky. Usmějeme se na paní prodavačku a představíme si, že se pod tou rouškou na nás taky směje. Uděláme si hezký den.“

Který příběh byste chtěla zažít? První nebo druhý?

Správně tušíte, že jde o jednu událost. Záleží na nás, jak se na ni díváme. Buď můžeme mít život na h…o nebo skvělý. Je to jen na nás, jak se na to budeme dívat.

Měla jsem ve svém životě poměrně dlouhé období, kdy jsem žila v úhlu pohledu všechno je na h…o. Prudila jsem dokonce i sama sebe. A víte, čeho jsem si všimla? Čím víc jsem si stěžovala okolí v naději, že mi pomůže, tím to bylo horší.

Do života mi chodily stále horší situace. Syn se za noc nevzbudil jen 8x, ale 10x, přes den pro jistotu nespal vůbec, aby mu náhodou něco neuteklo, záda mě z jeho nošení bolela mnohem víc, nedařilo se mi shodit ani deko z těch nabraných 25 kilo atd.

Musela jsem si tím obdobím projít, abych zjistila, co už nikdy nechci. Chtělo to čas, aby se pohár hořkosti naplnil a přetekl. Díky tomu jsem postupně objevila důvody, proč jsem se do takového stavu dostala a proč jsem se v něm zacyklila.

Dnes už vím, co je klíčem k vlastní spokojenosti a jak se z toho dostat. Vím, jak zařídit, abych hýřila radostí. Stačí dodržovat 5 jednoduchých principů. Žádná magie.

Mnoho lidí se mylně domnívá, že šťastnými je udělá okolí a vnější podmínky. Já si myslím, že je to o nás samotných. Jde o to, rozhodnout se být šťastná a vědět, jak toho docílit. Navíc jako vedlejší produkt této změny mi v těle koluje dříve nevídané množství energie. Jsem za to velmi vděčná.