Můj syn překypuje energií, ale když má jít určitým směrem, bolí ho nožičky…

Venku je krásně. Nádherná neděle. Sluníčko přímo vybízí k procházce po Krkonoších. Rozhodli jsme se pro rodinný výlet na Dvoračku. Je to pár kilometrů městem a pak převážně přírodou. Docela pořádné stoupání a následně cesta z kopce.

Přijde mi, že Danečkova základní pohybová jednotka je běh… když ho něco zajímá. Jenže ťapat několik kilometrů po cestě mu zábavné rozhodně nepřijde. Krásné výhledy ho neoslňují. Obvykle jsme na procházkách slýcháváli věty typu: „Bolí mě nožičky. Chci nosit. Kdy už tam budeme? Mě to nebaví. Už nechci chodit. Nechci se zpotit…“ Dokud jsme do té chůze nevnesli nějakou motivaci a zábavu. Když se baví, chodí a běhá s radostí!

Cíl výletu je pro Dana jasný. Dát si na Dvoračce “pink džus”, rozuměj malinovku nebo jiný růžový džus. Případně může jít o zmrzlinu. To je také veliké lákadlo.

Když odhlédneme jiným směrem než je jídlo a pití, krásně fungují zážitky. Zaujmu ho lákavým povídáním o něčem, co uvidí jen na konci výletu. V krizových okamžicích cesty si o tom opět začínáme povídat. V našem případě to jsou prolézačky a pískoviště s hračkami, které ještě neviděl.

Nevím, jak to přesně vypadá. Nic konkrétního mu neslibuji. Dětskou zvídavost láká neznámé. Touha něco zjistit ho přiměje k velkým věcem. Máme otevřené pole pro představivost. Cestou si povídáme, jak asi hřiště bude vypadat. Ochotně pustí svou uzdu fantazie a zapojí se. Vymýšlí, co všechno tam může být a co by se mu líbilo.

Z počátku je to sranda, jde přece s babi za ruku. Cestou se stavíme na jiném dětském hřišti. Musí vyzkoušet všechny prolézačky a směle můžeme pokračovat k vrcholu. Taťka s dědou a Viktorkou v kočárku mají náskok. Musíme je dohonit. S radostným výrazem běží k nim.

Stoupáme do kopce a začíná nuda… Podél silnice je klasický betonový obrubník. Začnu po něm chodit s rozpaženýma rukama jako po kladině. To neunikne synově pozornosti. Zeptám se ho: „Půjdeš taky po mostu?“ Nenechá se dlouho vybízet. Okamžitě začne vrávorat na obrubníku a křičí: „Jééé! Pomóóóóc! Tady je voda! Nechci do ní spadnout!“ Snaží se nohama zůstat na obrubníku, aby nešlápl do „řeky“, kterou představuje silnice.

Vím, že syn tu zábavu v životě potřebuje, s ní jde všechno snadněji. Mám inspiraci a sílu mu ji vymýšlet a vnášet i do jinak náročných vypjatých situací. Jde mi to přirozeně a s lehkostí, ale jen za předpokladu, že jsem sama ve výborné náladě. Jak toho dlouhodobě dosahuji, si můžete přečíst zde.

Pokračujeme opět všichni společně po silnici, která už není „voda“. S babičkou ho držíme každá za jednu ruku. Netrvá to dlouho a Daneček se chce zhoupnout. Trochu zvedneme ruce, Dan se rozběhne a už letí vzduchem. Tohle ho baví dost. Kdyby záleželo na něm, tak ho takhle vyhazujeme do vzduchu celou cestu. Těch jeho pár kilo je znát. Domluvíme se na posledním skoku, že už nás s babičkou bolí ruce. Syn dohodu respektuje. Všichni jsou spokojení.

To už je v dohledu rybník. Takhle nějak si představuji Rákosníčkův rybník Brčálník. Jsme zvědaví, jestli na něm plavou kačenky. Máme štěstí. Kačenky jsou zvyklé, že je lidé krmí. Kachny i se svými mláďátky si to míří rovnou k nám. Máma kachna se potápí pro jídlo. Na chvíli se zastavíme a pozorujeme je.

Když cestu prokládáme takovými zajímavými přestávkami a zpestřeními, chodí se to samo. Popoběhnu dopředu, abych všechny vyfotila. Do toho se zapojí babička a nabádá Dana, že mě předběhnou. Chvíli závodíme a střídavě jsou v čele babi s Danečkem a pak já. Je 25 stupňů ve stínu a my jdeme zrovna po slunci. Běh nám vydrží jen chvíli. Účel těch pár metrů pobíhání ale splnilo. Daneček se směje od ucha k uchu.

Babi vymyslí, že půjdou s vnoučkem zkratkou přes louku a budou v restauraci dřív než my. Tahle myšlenka se Danovi samozřejmě líbí a s nadšením šlape dál.

Když dorazí zbytek rodiny, Daniel sedí na lavičce a spokojeně brčkem cucá malinovku. V očích má blažený výraz. Je nadšený, že tu s babi byli první. Dostal vytouženou malinovku a nanuk. Navíc kouká i na slibované hřiště. Jde prozkoumat pískoviště a různé náklaďáky, které tu jsou k dispozici.

O zpestření na cestě zpátky se nám postará počasí. Najednou se zatahují černočerné mraky. Cesta k domovu se zdá příliš dlouhá a asi bude i pořádně mokrá. Všichni podvědomě přidáváme do kroku. Stromy se naklání ve větru a prapodivně strašidelně praskají. Obloukem se jim vyhýbáme. Cítíme na sobě první kapky deště.

Už jsme na dosah města. Silný vítr a černé mraky naznačují, že nám chybí deset minut do návratu relativně suchou nohou. Příšerně zmokneme. Už padají ty obrovské kapky. Zabíháme se schovat do přístřešku u vchodu do paneláku. Přes déšť není skoro vidět. Máme na sobě jen letní oblečení. Přichází pořádná zima a déšť jen tak nepřejde. Máme zachránce v podobě tatínka. Obětavě v tom lijáku běží pro auto. Naloží nás, abychom tolik nezmokli, a odveze domů.

Určitě tenhle výlet zůstane v naší paměti vryt mnohem déle, než kdyby celou dobu krásně svítilo sluníčko. Překvapivě při tom běhu mezi kapkami Dana vůbec nožičky nebolely.